Moje meditační cesta

Moje meditační cesta



Byla strnitá to mi věřte a zatím trvá „pouze“ půl roku. Co bude za rok? Vydržím to anebo přestanu? Kdo ví.

V tomhle článku vám chci ukázat, jak to doopravdy je. Nejsou tu návody a typy - na ty si musíte pořídit knihy, ale ty jsem až na pár poznatků, ráda předala dál.

Meditace je víc než naučené sezení, dýchání a teorie z knih.

Meditaci nevyčtete a nenaučíte se jí teoreticky tak, abyste jí pak dokonale zvládli prakticky. Nejde ji okoukat a dělat přesně tak jak ji dělá kamarádka.

Meditace je vaše soukromí, je to citlivá chvíle, kdy se učíte naslouchat tomu, co Vaše tělo doopravdy chce. Objevujete své opravdové já, svou surovost a krásu. Svůj svět.

Je to intimita, kterou můžete sdílet, ale můžete ji také přehodit šálem tajemství a soukromí.

A právě ten šál jsem zvolila já. I po půl roce nejsem připravené své meditační minuty s někým veřejně sdílet. Učím se sama od sebe. Od své mysli a od svého těla. A za půl roku se udály opravdové změny…

Nepíšu to jako zarputilá Vegan, rawfood, Jógo, meditační žena. Která má doma k meditacím určenou místnost, co je vyzdobená jako profi fotky z jóga časopisů, instagramů a pinterestech.

Ne. Já jsem obyčejně neobyčejná žena (tak, jako všechny ženy, neboť žádná z nás není obyčejná, nalezne-li svůj svět a naučí-li se v něm žít).

Chodím do práce, jsem nemocná, doma mám občas binec, ve své hlavě často větší. Chci větší prsa menší břicho, lesklejší vlasy a nové auto.

Nelpím na materiálnu, ale ta kabelka z nové kolekce se mi fakt líbí a přesně vím, co by se mi k ní hodilo.

Jsem proste žena. Mám hodně tváří, milion myšlenek, tunu nápadů a hodně cílů ke kterým ještě přesně neznám cestu.

Je ve mně tisíce osobností a nedej bože, aby se mezi sebou začali hádat nebo o něco přít. Případně aby mi začaly vybírat co si vezmu na sebe a co budu snídat…

Směju se, brečím, bojím se, miluju, nesnáším, chci a nechci a občas nevím, jak se rozhodnout, miluji přírodu, zbožňuju město.

A tak mi dovolte abych Já – Vám povyprávěla o začátcích mých meditačních chvilek.

A proč? Protože pokud se do toho dáte a doopravdy vydržíte. Tak poznáte, co ve Vás opravdu je.

A neříkejte mi, že nemáte čas… raděj mi řekněte pravdu. Raději si přiznejte pravdu.

Těch pět minut se dá vždycky někde najít…

Když se podívám zpětně do svého meditačního deníku, tak vidím, jak moc jsem pokročila. A proto doporučuji si ho psát. Protože až budete mít den, kdy Vám to celé přijde na nic, tak si ho otevřete a zjistíte, že to určitě na nic nebylo. Vždycky jsou pokroky, někdy malinkaté a jindy to jsou velké skoky… ale jsou.

Meditovat jsem zkoušela už dříve, a tak jsem už do své roční výzvy nešla s naivním pocitem toho že: „To je dobrý, odsedím si pět minut, nebudu na nic myslet a zklidním dech podle tý knížky co jsem četla včera…“

Jo tak to jsem se hodně spletla. Oni ty obrázky meditujících žen a mužů, vypadají krásně, zvláště fandí-li fotce i místo a světlo, ale realita je diametrálně jiná. Pět minut se ukázalo jako půl dne a já byla vyřízenější než po hodině jógy. Bolelo mě celé tělo, lotosový květ se mi příčil, zjistila jsem, že neumím dýchat a že se občas dusím tím, jak se moc snažím a prázdná hlava? Tak ta mě míjela velkým obloukem.



A tak to bylo i při mém druhém začátku.

Na druhý den ráno jsem byla rozhodnutá, že to musím udělat jinak. Knihy neknihy, články nečlánky, tohle je moje chvilka, mých pět minut. Nejsem tibetský mnich ani pokročilý jogín, co má v hlavě všecko srovnané.

Složila jsem si pod zadek deku neb jsem ještě neměla meditační polštář, usadila jsem se a jen byla. Nesnažila jsem se vůbec o nic.
Dýchala jsem tak, jak dýchám vždycky a uvědomila jsem si, že dýchám zvláštně. Úplně jinak, než bych měla podle všech načtených knih.
Soustředila jsem se pouze na to, abych nekulatila záda a seděla rovně. Jakoby mě někdo tahat za temeno hlavy za neviditelný provázek. – ano, tohle jsem vyčetla a pomáhalo mi to :)

A co ty myšlenky? No přicházely a odcházely a já je nechávala, nesnažila jsem se je propouštět ani korigovat. Jen jsem se snažila nad nimi nepřemýšlet a dál je nerozvíjet… což byla práce sama o sobě hodně náročná.

Mé já se ozývalo:
„Měla bych udělat snídani, teď jsem se vyspala, tak nevím, proč znova zavírám oči a uklidňuju se. A Jirka by si k snídali dal vajíčka, ale já mám chuť na sladkou, nechci dělat dvě snídaně, existuje recept na sladký vajíčka? Nebudu po sladkým tlustá? A mám si dát kafe nebo čaj, měla bych zalít kytky a nemám v práci nějaký rest? Jo musím poslat tu fakturu a měla bych jet na nákup, mám ještě jogurt…

Ženský maglajz, ještě že nemám děti, zatím. Ne že by vadily, jen by těch myšlenek bylo víc anebo by některé vytěsnily, kdo ví? Řekla bych, že maminky to ví :)

Ale šlo to, po dvou týdnech jsem zvládla sedět rovně, stále na složené dece – bez ní mi to opravdu nešlo a moje myšlenky začaly být jiné. Jakoby, je už nebavilo mi stále dokola přehrávat to, co musím. Místo toho jsem vnímala svěží vzduch z otevřených oken, typickou vůni provětraného bytu, doznívající tóny oleje na jogamatce, zpět ptáků venku, vítr, déšť.

Zkrátka se moje mysl začala soustředit na to, co zrovna je. A já jsem začala zjišťovat, že to dělám i v mých běžných dnech. Když jsem stála u kávovaru a dělala si kafe, tak jsem sledovala, jak do hrníčku stéká příjemně vonící hnědá tekutina a jak se hrníček plní pěnou.
Najednou jsem u kávovaru nestepovala a nestresovala se tím, jak to pomalu teče, jak to dlouho trvá a co mám ještě udělat.

Za dva měsíce jsem si zvýšila meditační čas na deset minut. Pět minut jsem zvládala s přehledem a každé ráno se na ně neskutečně těšila. Nabíjelo mě to více, než káva a vlastně asi i díky meditacím mi stačí malé esspresso jednou denně a někdy ho ani nepotřebuju.

Začala jsem se ladit sama na sebe a díky tomu poznala, kdy je čas zvolnit a kdy je čas přidat. Upravila jsem si den a jeho rytmus. Upravila jsem si cvičební plány podle svých cyklů a nálad. Upravila jsem jídelníček a všechno to přicházelo naprosto nenuceně, plynule… A vidím to zpětně díky meditačnímu diáři…

I moje okolí mě začalo vnímat jinak, prý se více usmívám a jsem klidnější.

Ale tu největší změnu stejně uvidíte a ucítíte vy sami.

Já už vím, že nepotřebuju to, co pro mě bylo dříve důležité k tomu, abych byla šťastná.
Už vím, že moje nemoci byly zoufalými signály mého tělo, abych už konečně začala vnímat.
Vím, že ty tři kila navíc, se kterými jsem bojovala jdou shodit i bez bojů, diet a stresů.
Vím, že strachu se má stavět čelem anebo ho vzít za ruku a říct: „Pouč mě.“
Už také vím, že všechny mé sny nebyly dobré a protiřečily si, bylo potřeba se rozhodnout. Nemůžete být zároveň dobrý a zlý.

Meditace mi pomohla se najít a poznat se. Ukázala mi můj vnitřní svět, který je tak ohromný, že mi snad bude trvat celý život, než ho probádám.
Meditace mi pomohla najít místo, kde je mi dobře a také mi pomohla se nebát vystoupit z mé komfortní zóny.

Možná to bude znít, jako klasické meditační klišé, ale tohle je - moji milý – moje poznání. Kvůli tomuhle jsem začala meditovat a kvůli tomuhle neskončím, protože věřím, že je ještě plno neobjevených cest a snů, plno nových dovedností, které se stojí za to naučit a na které je občas potřeba být připraven.

Chci poznat, co se mnou meditace provede dál a zda budu za další půl-rok, mluvit jinak.

Přeji Vám krásný den a pokud se semnou budete chtít podělit o vaše příběhy, tak bude pro mě potěšením si je přečíst.

A máte-li otázky, tak se ptejte, kdo mlčí, nic nového nezjistí.

S láskou k meditacím


Angela Fiery

Oblíbené příspěvky