Chodím do práce a miluju to.

Chodím do práce a miluju to.



Všude kolem mě, na blozích a snad všech webových stránkách čtu o lidech kteří cestují a podnikají zároveň, žijí na vlastní noze, jsou nezávislí a pracovně svobodní. Což znamená, že nemusejí chodit do práce a žijí si dle svého. 
Čtu o těch, kteří podnikají i bez toho, aby byli nomády a plní si tak své sny.

Je to super a je jich čím dál tím víc. Fandím jim, ale trochu mě zarazila otázka jedné holčiny, která se mě na jedné akci zeptala: „A v čem ty podnikáš?“ 
Dívala jsem se na ní a hlavou mi blesklo: „To musím v něčem podnikat, abych mohla psát blog?“ 

Musím v něčem podnikat, abych mohla být zajímavá? To jsou „normálně“ pracující lidé něco míň?

Jsou všichni ti ostatní, co nepodnikají ale chodí do práce s klasickou – i neklasickou, pracovní dobou špatní nebo méněcenní? Nemají vám co předat? 

Já nepodnikám, neříkám, že nechci a nikdy nebudu.  Ta „nezávislost“ mě také láka, ale na druhou stanu… Nejste-li na ni připravení, tak se může velmi rychle ten růžový obláček změnit v peklo. 
Ona totiž ta nezávislost může vypadat i tak, že sice nebudete mít klasickou osmihodinovou pracovní dobu, ale budeme ji mít klidně i dvanáctihodinovou a k tomu i dost mizerně zaplacenou. 

Za žádných okolností tady nechci hanit podnikatele – jak jsem již psala, fandím jim. Ale jsme tu i my, klasičtí zaměstnanci, kteří se potřebujeme ještě najít, vymyslet ten svůj Grál a zrealizovat ho.
Anebo třeba ani podnikat nechceme… Tím se nestáváme horší a nezajímaví, jsme to prostě my a máme-li super práci, pak je to naše JÁ v nás naplněné a spokojené už teď.

Nechci Vás strašit – VŮBEC NE! Jste-li odvážlivci, tak podnikejte, vrhněte se do toho, držte si zapálení a nepolevujte, dokud nedosáhnete svého. I já se na to chystám… 

Ale pokud se vám to povede a vy vydržíte, tak to bude stát 100 % za to. Jen nesmíte usnout na vavřínech.

Ale prozatím… 

Chodím do práce, mám osmihodinovou pracovní dobu s volnými víkendy a trvalo mi nějaký ten pátek, než jsem si našla to své ideální zaměstnání, které mi dá slušný plat a super kolektiv. 

Od střední, kdy jsem chodila po brigádách a vyrývala zámečky na přání už nějaký čas uplynul a když se ohlédnu, tak nelituji žádného rozhodnutí, které jsem přijala.


Opravdu nechápu, jak jsem mohla stíhat tři brigády a k tomu mít vyznamenání – tady krásně vidím, že když se chce, tak jde všecko a ostatní je jen lenost a výmluvy… 

Po škole jsem nastupovala do různých zaměstnání a také zde končila… Někdy v prvních třech měsících ( dobře, většinou) a někdy chvíli po zkušební době. 
Nechtěla jsem se smířit s myšlenkou, že budu do práce chodit s nechutí, staženým žaludkem a že mě to nebude silně bavit… O tom to není. Chtěla jsem TU práci, která mě bavit bude, nebudu z ní mít nervy už v neděli večer a umožní mi mít i můj osobní život…

Víte, co na tom všem hledání bylo smutné? Že jsem všechny práce dělala opravdu ráda, takže jsem nekončila kvůli práci jako takové – až tedy na jednu, kde jsem vydržela dva měsíce a s pocitem toho, že jsem na Matematickém, sakra těžkém liceu jsem skončila.
 Důvod, proč jsem končila, byli lidi. Ať to bylo vedení nebo kolektiv. I na té střední byly boje, jasně že jo, ale když jsem nastupovala do zaměstnání tak jsem očekávala rozumné jednání kolegů a šéfů, přiměření jejich věku a postavení. 
                No, povím Vám, že tohle byl očistec a já se začala zamýšlet nad tím, proč jsou ti lidé tak hrozně zlí, nepřejícní, podrazácký… co z toho mají? 
                Proč z Vás šéf, chce za naprosto směšnej plat sedřít kůži a furt je to málo? Proč? 

Doma jsem se samozřejmě setkávala s výsměchem: „No jo zase jsi tam nevydržela, ty nikdy nikde nevydržíš.“ 

Ale proč bych se měla snažit vydržet? To mám jako vydržet život, dokud nepůjdu do důchodu? To mám všecko vydržet a pak umřít? Možná to byla právě ta nepodpora rodiny, která mi dodala kuráž.
Ne, nechci život vydržet, chci ho žít. A to se stalo mou hnací silou.

Samozřejmě jsem si začala na chvíli myslet, že ta špatná jsem já, že je chyba ve mně. Ale nebyla. Netvrdím, že jsem skvělý zaměstnanec, ale snažím se a nedělám druhým ze života peklo. Co bych z toho asi měla? Furt nevím…

V mé předposlední práci jsme měly holčinu, která ač byla mladší než mi, se prohlásila za vedoucí, protože tam byla zatím nejdéle. 
                Zloba, která v ní byla s ní pravidelně každé ráno vcházela do dveří a my jsme se jí postupně nechávali nakazit, se linula celým prostorem jako nevyhnutelná choroba. Nechápu, proč jsem neodešla dřív. Ty její nasr… výrazy, nadřazená mluva a „povzbuzení“ že nic nestíháme, jsme pomalý a stejně všecko děláme špatně způsobily, že jsem čtyřikrát podávala výpověď, než jsem skutečně odešla. Vždycky jsem se nechala zlákat na zvýšení platu, bonusy, upravenou pracovní dobu. 
                Vedení si absolutně nechtělo připustit, že chyba nebude v těch deseti holkách, co za ty tři měsíce odešly, ale že chyba bude v rádoby vedoucí plné zloby, závisti a nenávisti. 
                Nebavilo mě se ani hezky strojit, protože ona se na Vás koukla a hned věděla, kolik co stojí a jak draze nebo lacině jste oblečení. A nedej bože, abyste byli oblečení fakt dobře… iPhone, Pandora, Obag, Nike, Guess… cokoli co jste si vzali na sebe vzbuzovalo napjatější pracovní den, a tak jsem chodila jako hastroš a znovu se ptám – Jak jsem kruci tohle mohla dovolit? 

Až nakonec jsem se nenechala přemlouvat vedením a musela jsem dostat řádnou ránu, abych konečně otevřela oči… A díky Bohu za ní, protože teď bych už asi byla v blázinci. 

Cukali mi oční víčka a celkově jsem měla tiky v obličeji, byla jsem stále napjatá, moje trávení bylo tak špatné, že byly dny, kdy jsem nemohla vůbec jíst a dny, kdy jsem chtěla a nemohla, a přesto moje váha lítala nahoru a dolů v naprosto nepochopitelných cyklech. V rukou jsem začínala mít třes a dostavila se ke mně panická hrůza z pondělků, kdy jsem dovedla probrečet a pro-depkařit půl neděle v posledních fázích i sobotu večer.

Přítel ze mě absolutně nic neměl, v týdnu jsem byla nepoužitelná. V sobotu se dávala do kupy a v neděli jsem byla jedna velká depka… No, co se mnou, že jo. Ještě že měl takovou trpělivost. 

Ale pořád tu byla to otázka, proč vlastně zůstávám? Jasně, že v tom byli i peníze, bez nich se nenajíte a neosprchujete v teplé vodě, nezaplatíte nájem… Ale pak v tom bylo ještě něco, bylo to dokazování toho, že to zvládnu, že neodejdu, že zůstanu a překlenu tu hranici jednoho roku. A komu jsem to dokazovala? No přeci rodině… rodině, která mě chtěla zaškatulkovat do svých ulit a bylo jí jedno, kým doopravdy jsem a kým chci já sama být – protože to bylo přeci špatně.
            V pracích jsem ani jednou nevydržela celý rok. A ani za tuhle skutečnost se nestydím.

A pak se to stalo. Moje tělo se spřáhlo s psychikou a řeklo důrazné DOST! Byla jsem doma na nemocenské dva měsíce a najednou se všecko začala rovnat. Ale stačilo ukončení neschopenky a vše bylo jako lusknutím prstu zpět, a tak jsem, tentokrát už neoblomně, došla do práce s ukončenou neschopenkou a sepsanou výpovědí. Samozřejmě, že mi nabízeli zvýšení platu a různé vouchery na všecko, a dokonce mi chtěli platit i psychologa, ale tady to už nemělo smysl. Vydržela jsem jedenáct měsíců a další půl rok se dávala pořádně do kupy.
            Nebudu zmiňovat firmu, protože ji zná snad úplně každý, a tak mě jejich slepota překvapovala. Ve své velikosti neviděli, co všechno jim jedno oddělení ničí, zlobou naplněná čarodějnice.

A tak jsem si znovu řekla, že tohle už nikdy nedopustím a taky nedopustila. I když můj životopis nevypadá dobře, tak já jsem vyrovnaná a připravená do toho správného zaměstnání dát vše…

To správné zaměstnání s dokonalým vedením, super kolektivem a úžasnou náplní práce ke mně přišlo. Byla to dlouhá cesta, než jsme se potkali, ale dopadlo to a já jsem za něj vděčná.

A možná, že přišlo ve správnou dobu, protože kdybych ho měla hned na začátku, tak bych si ho dostatečně nevážila.

Chodím do práce a nestydím se za to. Žiju si svůj život podle svých představ a chystám změny… :)

A i Vám přeji, abyste se do práce těšili a měli úspěchy ve svém podnikání. A až si zase jednou budete stěžovat na pondělí, tak se nejdříve zamyslete nad tím, jestli je ta Vaše práce opravdu tak děsná. Co když se v kolegyni vedle vás skrývá super baba na krafrání u kafe a co když vás ten vtipnej kolega nechce každé ráno nasírat, ale naopak zlepšovat den…

Pokud je vaše práce tak hrozná, tak ji změňte. Nesnažte se to přežít, snažte se to žít a užít.

S láskou k srdcovým pracím a dokonalým nápadům

Angela Fiery

PS: Psalo mi vedení ze „zlé práce“ jestli bych nechtěla znovu nastoupit, ještě s jednou kolegyňkou. Že prý přišli na to, proč jim utíkali zaměstnanci a důvod odstranily…
Důvod se, dle informací z druhé ruky, psychicky zhroutil ze zprávy, že už nebude dělat lidem ze života peklo a šel se sám léčit. Skončil tam, kde kvůli němu málem končili „normální“ lidé…


Ach ty Boží mlýny…

Oblíbené příspěvky