Sebe nenalézáme ale tvoříme – jak mě známý na nohy stavěl



Po dlouhé době jsem opět v klidu mohla mluvit se svým dlouholetým známým, který neustále někde cestuje a učí se (pak taky pracuje, ale to je přeci vedlejší)
Zrovna se vrátil odněkud z deštných pralesů a absolutně nevypadá na to, že by mu mělo táhnout na padesát. A já vím, že si v životě prošel peklem, které netrvalo měsíc ani půlroku a které hořelo a spalovalo ve svých spárech každou část jeho těla. Ale on to zvládnul a postavil se na nohy.

Hledal se všude možně – V Indických ášramech, u Tibetských mnichů, kteří jen tak někoho nepřijmou, byl v Peru s Kuranderami a Bůhví co ještě…

A tak se není čemu divit, že jeho vnitřní síla je až hmatatelná. Vejde do místnosti a naplní ji něčím zvláštním.

V tu chvíli nemám odvahu si stěžovat i když vím, že právě tahle osoba mě pochopí nejlépe.
Sešli jsme se zrovna když mi bylo smutno nad tím, jak se mi teď hodně věcí sype pod rukama. Začala jsem to přičítat tomu, co mi všichni cpou do hlavy. „Vždyť ty nevíš, co chceš.“ „Seš furt jako dítě.“ „Na tohle nemáš“ „To nikdo nechce“ „Je to zbytečný“ „Nevíš, co pořádně chceš.“ „Raději si pořiď dítě.“

Mrzí mě, že tato slova vypouštějí z úst zrovna ti nejbližší a já se jim snažím bránit, snažím si je nepřipouštět, ale pak si najdou skulinku v mém špatném dni a je to celé zbořené. Já pak sedím na zemi schoulená do klubíčka a děsím se dalšího dne. Jak to bude dál, když mi nic tak zoufale nejde.

A tak jsem mu, mému známému, řekla jednu větu, nad kterou on mě silně vyvedl z omylu. Seděla jsem na pohovce a v ruce držela hrnek s čajem – jsem teď fakt mimo protože nemůžu kafe vůbec pozřít.

„Já už fakt nevím, jak a kde se mám nalézt. Mě to prostě nejde, založím novodobou ztracenou generaci.“

On se na mě chvíli koukal a pak začal mluvit
„Má milá Ange, nejde o to se nalézt ale vytvořit se. Pokud jsi už nežila v jiné době, nejsi-li znovu narozená a nevíš, kde přesně bylo tvé životní místo, kam se máš vrátit a pokračovat, tak je prostě hloupost se hledat.“

                „Nemůžeš nalézt něco, co nikdy předtím neexistovalo.“

Koukala jsem na něho jak na zjevení. Co to zase povídá?
„Ty sám jsi se jel hledat na půl roku do Indie, držel půsty, meditoval dlouhé hodiny, stál na hlavě do zkolabování a čistil své tělo. Proto lidé tuhle cestu podnikají ne? Chtějí vydolovat své surové já, které díky celému tomuhle humbuku a maximálnímu diskomfortu zjitří svoje smysly a ukáže jim, kde je to pravé místo.“

„Milá Ange, máš pravdu, že jsem právě kvůli tomuhle jel do Indie před třemi lety, ale už tehdy jsem tušil, že nalézt se někde jinde, než sám v sobě je nepřirozené. Chceš-li sama sobě porozumět, tak medituj a uč se vnímat. Celá ta Indická očista byla opravdu drsná, drsnější, než ti ji popíšou knihy a filmy. Sáhneš si tam na své dno a pak si sáhneš ještě na dno toho dna, já si nemyslím, že se tohoto „rituálu“ může zúčastnit každý.
                Ale i tak většina lidí odjede a vrátí se do svých zajetých kolejí. A to je ten kámen úrazu. Myslíš si, že jsi se někde našla, je ti tam dobře, můžeš dýchat a inspirace se jen hrne. Jenomže tady nežiješ. I na tomto míste si vytvoříš své rituály a začne se ti sem vkrádat stereotyp. Někdo se za týden vrátí domů a znovu si najede na svou dráhu. A jen hrstka lidí, řekl bych, že i méně, než hrstka se doopravdy změní. Ale změní se jen díky tomu, že si to sami rozhodnou, začnou TVOŘIT svůj nový svět. Pochopí, že to třeba nepůjde celé kombinovat s jejich prací, vymění ji nebo se celkově odstěhujou a právě to se ti snažím říci.

Je úplně jedno kde jsi. Nový život můžeš prožít i v Praze, dokonce i v zapomenutém koutu České republiky. Ale je to jen otázkou Tvého pohledu, Tvé představy a Tvého uvědomení. 

                Nejde o to se najít, jde o to si svůj život vytvořit.
O svůj sen a o svůj život se musíš postarat sama, to za tebe nikdo neudělá. Napiš si nebo nakresli – vždyť to ti jde brilantně, svůj sen a svůj vysněný život. Ne nadarmo se říká, že můžeš mít vše, co si dovedeš představit. Je to svatá pravda.

                Vše si do detailu napiš a nakresli. Vymez si všechny kroky, které k tomu potřebuješ udělat a vydej se na cestu. Na svou osobní cestu, kterou začneš už tím, že se tomu budeš věnovat. Nepotřebuješ nikam odjíždět a už vůbec není na místě se hledat. Prostě si svůj život vytvoř, kdo více by to měl chápat než ty. Ty, ta nejkreativnější osoba, kterou znám. Ale pamatuj, nebude to lehké“

Koukala jsem na něho jako na zjevení. Ano stále ještě….

A celé mi to začalo dávat smysl. Vždyť já hledám NĚCO – ale co je to NĚCO už nevím, tak jak to mám najít. Hledám NĚCO, co ze mě chtěli mít rodiče? NĚCO, co by chtěli v práci? NĚCO, co po Mě chtějí nejbližší? Ale CO to je? Nedokážu to pojmenovat, protože to nechci.

Ale vytvořit si NĚCO svÝho… svůj ŽIVOT, to je to něco, co potřebuju.
V hlavě mi v tu chvíli začaly přelétat obrazy toho, kde bych chtěla žít, jak bych chtěla žít, jaká by byla má ideální práce, mé auto, má kreativní místnost, mé nové cesty.
Úplně jsem cítila všechny ty krásné pocity, když procházím svým snovým bytem ke svému pracovnímu stolu. Cítím ty krásné pocity toho, jak pracuji, jak mě to baví a jak v tom vidím smysl a směr.

Byli jsme asi hodinu ticho (mimochodem s ním jediným dovedu být i celý den ticho, bez pocitu trapnosti), pak jsem viděla, jak mě pozoruje a usmívá se. Opět mi pomohl. Věděla jsem to já a věděl to i on.

Jeho návštěvy jsou pro mě vždy očistcem a úplně novým náhledem na svět.

Pak se ke mně naklonil a řekl:
„Vyžeň strach, to je první bod se kterým se musíš utkat. Neboj se toho, že spadneš, vždycky se dříve nebo později zvedneš. Neboj se toho, že se ztrapníš, tak se zasměješ a půjdeš dál. Neboj se toho, že uděláš chybu, že se přeřekneš.  Zůstaneš-li věrná svému srdci, tak se z chyb stanou lekce. A tohle jsou ty nejdražší lekce, mají nevyčíslitelnou hodnotu a nikdo z koučů, to je nikdy nenabídne.
Smyslem života je být sám sebou. Ne tou holčinou, kterou sleduješ. Ne ideálem někoho jiného, ale sama sebou. Vždycky. Když se budeš snažit být jako někdo, budeš nikdo. Pokud budeš přejímat názory a vzorce chování jiných lidí, tak se staneš jen součást davu, budeš jedna z mnoha. Když si ale vytvoříš vše své a vlastní, tak se ty sama staneš vzorem a motivátorem ostatním. Věř si, neboj se, chybuj, spadni a vstaň. Ale hlavně si to všecko užij.

Běž a udělej něco úplně jinýho, něco, co jsi ještě nedělala. Nevíš, jestli to pro tebe je nebo není, když to neokusíš, když si tím neprojdeš. A třeba v tom nalezneš něco nového. Nový nápad, nový smysl, nový rozměr, nová přátelství.

A taky se přestaň dívat často na televizi, co vím, tak jsi ji nikdy nesledovala ale vždycky ses chlubila tím, co všecko jsi přečetla. V tvém malém bytě se povalovaly knihy, rozvojové magazíny, pastelky, tužky a pera s papíry. Obdivoval jsem tě za to a rád s tebou o tom všem mluvit. Absolutně jsi netušila, co se děje ve světě, ale měla jsi neuvěřitelně bujnou a rozvinutou fantazii. Věřila jsi všemu, co jsi cítila, že je dobré. Ale teď se to jakoby převrátilo. Říkáš mi, co jsi viděla nového, místo toho, co jsi četla. Tvá mysl se začala ubírat novým směrem a ten se zdál dobrým, jen ho podpoř místo filmem, knihou. Uvidíš, že se ti znovu rozvine slovní zásoba a tvá mysl bude opět bohatší. Zvláště povedeš-li jí novými směry.

Také mysli na to, že lidi kolem sebe nezměníš a nikdy se o to silou vůle nesnaž. Bude to ztracený čas pro oba z vás. Pracuj na sobě a ti správní lidé přijdou zároveň s tím, kdy ti „špatní“ odejdou.

Rodinu si vybrat nemůžeš, ale okolí, kterým se budeš obklopovat ano. Nemáš-li moc přátel, pak je nejlepší stát se sama sobě právě tím přítelem, kterého tak nutně potřebuješ. Neupínej se k někomu jinému, ale postav pevný bot sama v sobě.
                Lidi neovlivníš, ale můžeš na ně působit. Nezavděčuj se, nedělej věci, které oni chtějí ale tebe nebaví a trpíš jimi. Prostě buď sama sebou. Pokud tě tak někdo nepřijme a bude toužit potom, abys šla jinudy, jinak a jiným tempem tak se usměj a nech ho odejít. Má-li potřebu měnit lidi, tak je sám se sebou nespokojený.“

A tak jsem ho poslouchala. Neslyšela jsem Indii, Tibet ani Peru. Slyšela jsem chlapa, který si prošel vším jen proto aby zjistil, že to všechno, co potřebujeme si stále nosíme s sebou

A já ti za to, milý Dominiku, děkuji

Jsi mým nejlepším učitelem, který přichází vždy, když ho nejvíce potřebuji.

S láskou a úctou

Angela Fiery

Oblíbené příspěvky