Můj přítel Herbie


Můj přítel Herbie





Věděli jste, že dneska je ten správný den pro duchovní rozvoj a sebepoznávání?

Měli bychom si vyjít do přírody a oživovat tradice... tak nevím. Asi si koupím do práce kytku a tradičně ji nechám uschnout.


Ne že bych to dělala naschvál ale mě kvetou kytky a rostliny, které zkušeným zahradníkům umírají pod rukama, a naopak mi hynou ty, které jsou naprosto primitivní na pěstování.


Jediná kytka, která mě nikdy neopustila byl můj Herbie. Dostala jsem ho od dědy k mému prvnímu velkému samostatnému bydlení a byla na něj náležitě hrdá. Moje první vlastní, samostatná, kytka Moje druhá zodpovědnost (ta první byla za placení nájmu)


Pravidelně jsem si s ním povídala... ne nejsem blázen a víte co? Dařilo se mu, velice se mu dařilo. Byli jsme na sebe zvláštně napojeni. Když mi nebylo dobře, tak Herbie začal lehce žloutnout a když mi bylo báječně, tak se tyčil do výšky a zelenal se jako nikdy.

Hovořila jsem k němu a vyprávěla mu své dny, přišlo mi, že se mnou rezonoval, že mě chápal a jen stačilo, aby promluvil. Ale to jsem nepotřebovala, byl dokonalý tím, že byl tichým společníkem.


Kamarádi říkali, že druhým stupněm bláznovství bude, až mi začne odpovídat. A tím třetím až si začne Herbie povídat s piánem... případně na něj bude hrát. Haha, vtipný.


Ale jsem přelétavec a tak se se mnou můj Zelený kámoš stěhovat už dvakrát. Já sama se stěhovala už asi ... 7x. Uf. To vás naučí minimalismu...


Druhé stěhování mu nevadilo, ale moje nepřítomnost byla pro něho horší.

Už jsme si tolik nepovídali, už jsem se o něho tolik nestara, krom pravidelného zalévání. Už nebyl v mé přímé pozornosti, ale stále držel a vydržel to rok...


A pak přišlo druhé stěhování. Dívala jsem se něho a přišel mi smutně skleslý. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se potřebujeme, že já potřebuji jeho zelenou svěžest a radost a on potřebuje mé vyprávění a péči.


Chtělo se mi brečet... odstranila jsem uschlé listy a snažila se mu dát svůj čas a lásku pro jeho další zezelenání. Ale bylo to těžké.


Přišla jsem si, jako bych ublížila nejlepšímu příteli, který se teď potřebuje naučit mi znovu věřit.


... Asi si říkáte: "Se zbláznila, vždyť je to JEN kytka."


Ne, není to JEN kytka a nikdy jí JEN nebude.


Přesadili jsme ho a zjistili, že si ve svém malém květináči stvořil úplně novou kořenovou civilizaci. Vždyť on se tam chudák tlačil a umačkával. Nevěděl, jak mi dát najevo, že se mi nevěnuju, a tak chtěl růst, chtěl se mi dostat více do zorného pole.


Koupila jsem mu o mnohem větší květináč a dala mu nový domov, pro jeho kořeny.

Povedlo se a za pár dní mě překvapil prvním miminkem. Malým zeleným lístečkem vyčuhujícím z nové zeminy jako z dítě přikryté v postýlce.


Byla jsem tolik vděčná a tolik dojatá, neboť jsem to brala, jako znamení k smíru.


A dnes? Dneska je opět mým nejlepším tichým přítelem, který nesoudí a jen poslouchá.


Každé ráno s ním medituji a vím, že on to chápe...


Možná jsem se zbláznila, ale svět patří trhlým lidem. S těmi šedými moc srandy není.


Každopádně existuje studie o tom, jak květiny vnímají dobrého a špatného člověka.

Testovali to s dvěma osobami. Jedna při příchodu do místnosti na květinu hezky mluvila, zalévala jí, hladila a zpívala.

Druhá té samé květině uždibovala listy, bouchala s ní a křičela.


Dle vibrací pak bylo změřeno, že květina vnímala špatného člověka a třásla se...


A já nikdy nechci, aby se můj Herbie třásl se mnou v místnosti.


Máte také svou spřátelenou rostlinu se kterou se stále stěhujete? Podělte se se mnou o příběh :)


S láskou k Tobě můj zelený příteli


Angela Fiery


Oblíbené příspěvky