Paříž 1. den – Přílet



Ještě včera jsem byla touto dobou v Paříži a myslím, že možná i u Eiffelovky a měla jsem velkou příležitost psát. Ale já jsem nemohla, nemohla jsem ze sebe dostat jedinou rozumnou větu, protože jsem nasávala atmosféru a výhled na tu monstrózní dámu Paříže. Někdy nemůžete psát, protože Vám to místo vezme veškeré myšlenky a promění je v Nic. V jedno velké nic. Nic se mi nehonilo hlavou, nic jsem nemusela a času jsem měla dost. A slova nepřicházela. Poprvé v životě jsem pocítila prostotu bytí a užívání si. Poprvé v životě jsem neměla potřebu číst, spěchat dál, probírat se myšlenkami. Poprvé jsem jen seděla a dívala se. Bez myšlenek a s klidem ve svém nitru. Každý to nalezne jinde, já to nalezla v Paříži.

13. července 2017 – odlet z Prahy, přílet do Paříže


Letištní hala. Již odbavení čekáme na naše letadlo do Paříže. Máme s sebou jen příruční zavazadla a já i tak přemýšlí, jestli toho přeci jen nemám moc a zda to, co mám se bude hodit. Kupodivu mi velké kufry ani nechybí a jsem ráda, že zvládneme v pohodě vycestovat s málem. Navíc to má jednu ohromnou výhodu, lístky jsme měli v mobilech a Apple watch a tak jsme na ně ani nemuseli čekat. Prostě jsme šli rovnou k Security checku. Pak následovalo nevěřícné prohlédnuté mojí osoby, neboť mi přeci jen málokdo věří ten titan v noze. Ale zatím mě vždy všude pustili, tak dobrý. Horší to bude až mě někdy pustí tam a ne zpět… I když bych se klidně zrovinka v Paříži ráda zdržela…



Ale bylo divné sedět na letišti a sledovat Jirku, jak telefonuje s rodinou a známýma a mezitím já sedím na kovové židli, piju typické letištní kafe a žmoulám v ruce telefon. Mám někomu zavolat? A komu? Jasně, že se s rodinou bavím, ale není to takové, jaké to má Jirka. Navíc to u nás nikdo nevěděl, a tak bylo možná lepší nic neříkat, odletět a pak se vrátit, nechat vše být tak, jak je a nechat vše se stát tak, jak má.

            Bylo mi trochu líto, že mi neměl kdo popřát šťastný let, že na mě během něj nikdo nemyslel a netěšil se až zavolám, že jsme přistáli. Ten nejdůležitější člověk, byl po mém boku, teď teda kousek dál, ale jen se mnou… A pak nikdo další. Já vím trochu depka, když zrovna odlétáte do svého snového města, ale tak mě to jen napadlo…

            Vždyť přeci Paříž je v očích mé rodiny zapovězeným teroristickým územím, plným násilí, přistěhovalců, neklidů a pomalu začínající třetí světové války. Jenomže to tak opravdu není. Kdyby to tak bylo, tak by se Pařížané začali stěhovat, jen blázen by v tomhle žil, a to mě přivedlo k zamyšlení nad tím, že to tam prostě nemůže být tak hrozné a média místo pravdivých informací překládají lživé bubliny. Navíc, kdyby to tam opravdu bylo tak hrozné, tak by se tam nelétalo…

Zbožňuji českou letištní halu, to že jste zde Vám rychle napoví ceny za cokoli, co si chcete koupit. Tolik ruchu, tolik jazyků, tolik stylů oblečení, tolik rysů tváří, tolik lidí, tolik pohybu, tolik kufrů a v nich mnohem více věcí a někdy i celých životů.

Tolik letadel políbených tolika exotickými destinacemi, které jsou mi prozatím ukryty.
Fascinuje mě start letadla. Je v něm něco magického a víte co to je? Pocit, že můžete vzlétnout. Zdálo se Vám někdy o tom, že létáte? Mě milionkrát. A právě tady se to stává skutečností. Letíte, ale nikoli vyhlídkově na patnáct minut, ale měníte půdu pod nohami, prolétáváte země, řeky a klidně i moře a oceány. My tentokrát zůstaly u těch zemí a řek.

    Usazená na svém sedadle vnímám pohyb letadla a v mikrofonu chraptící hlas letušky. Rozumím jí sotva česky, angličtinu už nedávám. A v tom malém pohybu, v tom očekávání, motýlech v břiše, suchosti v krku a celkovému napětí, kdy slyšíte plastový zvuk v letadle a najednou se rozezvučí vrtule a letadlo se rozjede a následně vzlétne, je cosi fantazijního. Je to kolos plný lidí, jejich věcmi a myšlenkami a někdy i vším, co vlastní. Všechny mé pocity a vjemy se zdesetinásobí. Ale nikoli tím, že mám strach, ale tím, že jsem se konečně pohnula. Ze stereotypního místa, z bodu známého na bod neznámý. Nevím, co mě čeká a miluju to, stejně jako miluji toho vedle mě, který nadšeně natáčí vzlet letadla, který viděl víckrát než já.

            Jak lehce se letadlo hne ze země, tak elegantně, vznešeně, neučeně a přesto dnes, v tento moment poprvé, vzlétne.

            A mé tělo se uvolňuje. Nad mraky, které se jeví jako chomáče vlny beránků nebo jako bílé cukrové vaty. Cítím klid. Opadly pochybnosti, strach, myšlenky na práci a na kolegy. Opadlo všechno a já si přijdu, jako bych to nepodstatné ve svém životě nechávala za sebou. Tam dole v České republice, v bytě, v práci, u rodiny… A je mi lépe, možná za to může i pocit toho, že si sebou vezeme pouze příruční zavazadla. Vždycky jsem se chovala jako princezna, co s sebou musí vést čtyři kufry a dvě kabelky, kryla jsem všechno několikrát a většinou jsem stejně vezla půlku věcí domů a nepoužitou. Ale co kdyby náhodou. Dneska ne, už mi není osmnáct, už jsem přišla na to, že toho tolik nepotřebuji. K čemu? Ve Francii je také život a když mi bude něco scházet, tak to dokoupím. Ale pochybuji, že by to tolik hořelo.

            Tady nad mraky není nic a minimalismus se stává ještě více minimalistickým. Je tu jen mé prosté já, které chce uletět všemu známému a padnout do náručí novým pocitům a vjemům. Prosté nic. Nic není za mnou a vše nepoznané čeká přede mnou. Na co po milionté číst o městě, které je stejně nejlepší vidět a procítit ho na vlastní kůži.

            A nyní mě omluvte, jdu si užít to krásné nic, vznášející se všude kolem mě.

Realita…

 Dobře asi nebudu cestovatel v tom pravém slova smyslu, protože nebýt Jirky, tak se z letiště a nádraží nejspíše nedostanu. Ale víte co? To nevadí. Ne každý musí mít hnedka dokonalý orientační smysl, ani perfektně zvládat jazyky – ano, je to sice větší výhoda, ale i bez toho to zvládnete a obzvláště jste-li na to dva.

            Mé srdce mě táhne do všech koutů světa a můj mozek nechápe, co blbnu, když se dovedu ztratit i na ulici v maloměstě. A jak se jezdí autobusem? No to nevím ani v Čechách natož ve Francii. Ale učila jsem se, byla jsem pozorná a snažila se vnímat, jo byl to ze začátku chaos a boj a já byla neuvěřitelně vděčná za to, že jsem na něho nemusela být hnedka sama. Ale zvládli jsme to a v půlce dovolené jsem to skoro stoprocentně zvládala i sama. Však naučit se dá všecko – jo, trochu se stydím, že umím jezdit lépe po Paříži, než po ČR. Ale každý má buňky na něco jiného… a tak to prostě je.
            Takže jsme to dali, stroj na lísky nám vyplivl dva malinké papírky, které měli být propustkou od bolavých nohou. Ale stejně jsme si většinou nesedli, takže nohy jsou zocelené až, až. V sukních se to jistě bude vyjímat… jen je otázka jak dlouho?

Byla jsem trochu uondaná z letu, a to jsme prosím letěli jen hodinku a cca dvacet minut. Ale nějak mě to sebralo. V letištní hale následovalo děsivé vedro, vzduch na složení, ohromné množství informací v cizím jazyce, kterému jsem rozuměla tak na oko a musela jsem zapojit všechny logické smysly a že jich moc nemám. Jsem spíše kreativec. Zpětně si přílet vybavuji jako bludištní chaos, kde všichni někam spěchaní, najíždějí mi kufry a kočárky na nohy, děti křičej, rodičům je to jedno a stále někdo něco někde mluví jazykem, které se natolik vzdálený tomu, co znám. Nehledě na to, že jsem se silně ztrácela ve výslovnosti. Pamatovat si něco Francouzsky napsaného bylo OK, ale když mi to někdy francouzsky řekl, tak jsem absolutně nechápala, co chce.

           Tak asi tolik k mé velké touze cestovat. Má cesta by skončila, nebýt Jirky na letišti, anebo bych si vzala Taxi a dala první a poslední peníze za odvoz a pak se snažila hodně na hotelu nasnídat, abych neměla do další snídaně hlad…

            Jo přeháním. Je jasné, že když si myslíte, že jste v koncích, tak teprve začínáte. Když myslíte, že už to nejde, tak to jde znovu a lépe. Jasně, že bych se dostala do hotelu, možná ne tak rychle, ale dostala. Někdy prostě musíte skočit, abyste se konečně naučili létat a že spadnete a nabijete se pusu? Tak ať, každý rána vás posune dál a každá jizva zocelí. Vím, o čem mluvím. Vážně, těch jizev mám víc než dost.

           Víte… teď mi dovolte trochu odbočit…



Miluji všechny ty cestovní blogy a obdivuji všechny ty holčiny, které jezdí do končin světa sami s batůžkem a úsměvem na rtech. Musí to být skvělý. I já mám touhy cestovat a poznávat. Vždyť proč žijeme? Proto, abychom stále dokola a opakovaně chodili do práce, z práce, na nákup, uvařili, vyžehlili a další den s menšími obměnami znovu a znovu a o víkendu si vyřízení naplánovali výlet při kterém přemýšlíte, zda jste na něco nezapomněli, všecko fotíte a až doma si všimnete toho, kde jste vlastně byly, a to jen díky tomu, že promazáváte fotky, které se nějakým záhadným způsobem fotí nadvakrát?

            Ne to není ono. Pochybuju, že právě tohle někdo chce. A pak se najdou odvážlivci, kteří začnou podnikat a také ti (pro mě) nejodvážnější borci, kteří procestují svět s pár drobnýma v kapse. Jaký je mezi tím rozdíl? Velký. A přesto žádný. Oba chtějí svou nezávislost, a tak si za ní jdou.
Cestovní blogerky jsou něco mezi tím. Ale ruku na srdce, kdo z Vás si jen tak vyjede do cizí destinace a nemá strach? Můžete být maximálně připravení, informovaní, můžete mít nastudovanou geografii a kulturu, ale stejně Vás bude učit sama přítomnost. Není to vždycky tak nalajnované, jak to mnozí chceme mít. Musíme nalézt ten automat na lístky a přijít na to, kam krucinál jedeme. Musíme najít ten vlak a nastoupit na správný směr, musíme se dostat s mapou před zamluvený hotel. A to je cesta, která nás zocelí nejvíce. Je to ta první cesta v novém městě.

Víte, nejsem rasista… vadí mi je ti „lidé“ kteří nepracují, a přitom berou větší dávky, než mám já plat. A nezdá se, že by jim něco bylo, když zvládají po městech dělat bordel a urážet nás, pracující na ulicích.

            Ale proč o tom mluvím… nějak jsem si úplně neuvědomila, že ve Francii je tolik černochů – teď nevím, jak to mám napsat, aby to neznělo hanlivě… Občanů s černou pletí? Možná, kdokoli z Vás to čte… neberte to, prosím špatně, nic proti nikomu… Opravdu. Navíc některé černošky, které jsem viděla by mohly jít z fleku na přehlídkové molo, a to jak postavou, oblečením tak vizáží.
            Jenomže když jste na konečné stanici metra a přijede dlouhatánský vlak a Vám do vagónu nastoupí banda nepříjemně vypadajících Pařížanů, tak se rychle stáhnete… I když Vám je vedro, tak pozapínáte, co jde a klidně si vezmete i bundu. I když víte, že už ji pak nejspíš už nepoužijete, dokud neprojde pračkou.

            A tak přišlo první rozčarování v Paříži. Tohle je moje elegantní město, které jsem si vysnila? Jedeme ve vlaku s bandou nepříjemně vyhlížejících lidí a smrdí to tu, jako by si zde někdo dělal pravidelně záchod. Naštěstí jen malý. Projížděli jsme skladištními zónami, které zely prázdnotou, opuštěností, zchátralostí a špínou. Tolik k prvnímu dojmu. Ale po zapřemýšlení a opuštění snových představ jsem si uvědomila, že i z Barcelony nejel vlak zrovna po malovaných krajích. Letiště jsou odlehlá, a tak je zkrátka potřeba si projet tím horším, abyste následně viděli to lepší. Navíc se pak máte na co těšit, a věřte, že po tomhle zážitku, Vás jen tak něco nezklame.

            Málokdy to funguje podle pohádkových představ, tedy tak, že Vám váš ctěný zadek někdo pohodlně převeze až na místo… pravda, můžete si vzít Taxi.

Cestou na hotel jsem se snažila probrat a orientovat se v hledání nástupišť a přestupů, ale čím více jsem se snažila něco najít, tím více jsem se ztrácela.

            Ovšem jedna věc byla na tomhle cestová úžasná. I když jsme jeli přes celou Paříž od letiště k hotelu, tak výlez z metra jsme měli těsně u hotelových dveří. Paráda, co víc si přát. Z toho jsem měla opravdu velkou radost. Navíc nás překvapil i samotný hotel Ibis, ve které jsme byli ubytovaní. Trochu jsme se obávali, co přesně máme čekat, ale stálo to za to. Pokoj byl čistý a kombinace barev tmavě fialové a sytě zelené se mi opravdu líbila. Doma bych to asi mít nemohla ale tady to bylo super. Koupelna byla moderní, voňavá a každé ráno uklizená a čekaly na nás vždy nové ručníky. Hotel oba dva doporučujeme. Jen se připravte na to, že okna s mini-pidi balkónky – dá-li se tomu tak říkat, vedou přímo na hlavní ulici, kde z nich vidíte kruhový objezd. My měli pokoj ve čtvrtém patře a přišlo nám, že veškeré zvuky ulice ještě zesilují. Ale vyspali jsme se dobře. Jak by taky ne v nohách jsme denně měli něco kolem 20 000 kroků a víno také dovede pěkně ukolébat.

Bydleli jsme v oblasti Boulogne-Billancourt. Hotel Ibis styles, 92 boulevard de la République, 92100, Boulogne-Billancourt, Francie



Na pokoj jsme dorazili kolem čtvrté hodiny a musím říci, že jsme byli dost unavení. Pojedli jsme pár dobrot, které jsme si vzali na cestu „kdyby náhodou“ a vyšli do „našich“ ulic, museli jsme se přeci podívat, co všechno tady máme a nemáme. Já se modlila za kafe a tak mě Jirka vzal do naší první „kavárny“? Nevím, zda se tomu tak dalo říkat. Ukázalo se totiž, že jako kavárnu zde považují i bary a že vám místo objednaného cappuccina přistane na stole zalité Nescafe se šlehačkou (kterou nemám ráda nikdy na ničem) a abyste neřekli tak je to celé posypané… nevím asi skořicí. Nestačila jsem zírat a popravdě mě to pobavilo. Jo, byla jsem upozorněná na to, že Francouzi pijí malou kávu s hodně cukru, ale že neznají cappuccino mě zarazilo. Bohužel ho následně neznal ani kávovar na snídani. Ale víte co? První dva dny absťáku jsem přežila a pak ho už ani nechtěla. Jirka se nestačil divit.

            Přijeli jsme ve čtvrtek 13.7. 2017 což byl vlastně předvečer pádu Bastily, a tak se u nás na malém náměstí naproti poště chystala akce.


    Hned první večer jsme porušili zoufalé přání rodičů: „Nechoďte večer sami ven“ „Nezdržujte se ve skupinách“ a my se najedou objevili před pódiem, kde mě dostávala hovorová francouzština, které jsem absolutně nerozuměla, ale její elegantní táhlost mě i tak fascinovala a na pódiu se střídala taneční skupina s chlápkem který předváděl něco jako „Na stojáka po francouzsku“ Kde učil zvedačku z Hříšného tance muže a ženu vytažené z publika. Jelikož začalo pršet tak všichni vytáhly deštníky, nechápu, kde je měli poschovávané. Že by to někdo kvůli pár kapkám vody zabalil, to nepřicházelo v úvahu, naopak lidí přibývalo a bylo jich více a více. Jenomže my jsme oba mrňavý a sotva jsme viděli přes hlavy ostatních. No a když přišly na scénu deštníky, tak jsme viděli pěkný kulový. Alespoň jsme tedy na chvíli vypnuli a poslouchali rytmickou hudbu, která by nás jistojistě roztančila, kdybychom nepadali únavou. Město žilo a lidi byli jeho proudící krví. Všude se slavilo a bylo to tak krásně přirozené a nenásilné, že se mi ani nechtělo zpět. Prostě jsme sem zapadli a nepotřebovali jsme mluvit plynně francouzsky. Stačilo být a radovat se s nimi a v tu chvíli jste byli jejich.

   A přitom samotný pád Bastily byl skutečně velmi zvláštní. Nejednalo se o osvobození významných vězňů, ani tím nesesadili krále. Vždyť vězňů tady bylo jen sedm a Bastilu chránili invalidé a váleční veteráni. Bastila se ani jako vězení moc nepoužívala to kvůli vysokým nákladům na její provoz. Tak proč? Protože stála uprostřed města a symbolizovala Pařížanům despotismus a tyranii a toto vítězství bylo oslavou boje proti královskému útlaku.

            No a nás začali opravdu hodně bolet nohy a do kůže pronikal z kapek deště chlad. Vymotali jsme se z oslav a pomalu se dostávali k hotelu, když v tu chvíli začal někdo střílet ohňostroj. Byl to jen mžik, a tak jsme chvilku vyčkali, zda se nezopakuje. Bohužel se tak nestalo. Jenomže po chvíli nabral ten mžik na obrátkách, já už opravdu neměla sílu vyjít ven ale Jirka se ještě seběhl podívat na ulici. Opravdu se mi chtělo spát, ale také bych se nejraději rozeběhla k Eiffelovce a podívala se té kovové krásce „do očí“. Nějak jsem nemohla uvěřit, že tam doopravdy stojí a že já jsem skutečně v Paříži. Usnuli jsme jako nemluvňata a v tu chvíli jen málokdo tušil, jak moc budeme ten odpočinek potřebovat.



S Láskou

Angela Fiery



Oblíbené příspěvky