Konečně do Paříže



Už se to krátí. Můj velký sen, má sedmiletá touha. Odstřední školy – ne od základní a možná ještě ve školce, jsem si přála vidět Paříž. Mám načtené snad všechny knihy, které kdy vyšly o Francii, Provence a Paříži. O všech koutech, které zde mají a které už konečně uvidím naživo.

Už se jen 3x vyspat a dva dny jít do práce. A konečně pojedu do svého města snů.

Trochu se bojím, že už ho mám více než zidealizované a že jeho návštěva ve mně nevyvolá ty pocity, kterých si po tolika věrných letech žádám.

Ale nebojím se toho, že by ve mě nezanechala ni anebo negaci.

Jsem jak dítě, které se těší na Vánoce a nedočkavě odpočítává minuty. Už chci být na letišti a vím, že tyhle dny bude hodně krušné být tady a teď. Ale co naplat. Čas si navždy pojede tu svou. I kdybychom se na hlavu stavěli, a tak já buď můžu ty tři dny ztratit anebo si je ještě před odletem užít.

Vybírám si to druhé, ale bude to makačka …

A ptáte se mě, zda se do Paříže nebojím letět, kvůli minulým atentátům?

Ne, nebojím. Všude jsou lidi, kteří chtějí ve svém městě žít. Nejsou prašivý a nejsou zase tak odlišní. Jedí, milují, chodí do práce, strachují se a užívají. Přece nebudu sedět doma jak pecivál, když žiju na tak krásné planetě. Přeci se nespokojím jen se jedním městem, jen jednou zemí, kterou sice máme krásnou a určitě ji ještě nemám projitou celou, ale je „stejná“.

Chci vidět nové kultury, cítit nový vzduch a poznat nová města.

A teď, právě teď chci vidět Notre Dame, který stojí díky mému oblíbenému spisovateli Victorovi Hugovi a jeho knize Chrám Matky Boží v Paříži.

Chci vidět tu kovovou ikonu Paříže s Vítězným obloukem.

Chci se nechat okouzlit a oněmět velikostí a honosností zámku Versailles.

Chci slyšet můj nejmilejší jazyk ze všech koutů města.

Chci si dát kávu v nejstarší kavárně na světě a chci si ji dát v zapadlých uličkách.

Chci si užít Paříž přesně tak, jak na mě bude nachystaná, a to klidně i za deště.

Chci ochutnat tradiční makronky, palačinky a bagety.

Chci rychlou, silnou a přeslazenou kávu a chci být alespoň trochu Chic.

Chci všechno a nic zároveň.


Ale hlavně chci nové dojmy a pocity, protože je potřebuji jako sůl.

Když se na něco těšíte. Tak prostě čas neutíká. Víte, že to je jen ve Vaší hlavě, ale v tu chvíli se nedovedete soustředit na nic jiného anebo se soustředíte na cokoli jen aby Vás to zabavilo.
Opravdu… takhle moc se netěším ani na Vánoce. Jsem prostě cestovatelský tip. Nebaví mě se jen tak procházet po tisíckrát projitých městech, potřebuji nové. A čím vzdálenější tím lepší.

Nechci, tyhle tři dny ztratit ale bude to možná potřeba…

Abychom si mohli udržet rovnováhu, musíme ji umět ztratit a sami zase nalézt.

V jednoduchosti je krása, že? Tak proč to komplikovat


A láskou

Angela Fiery

Oblíbené příspěvky