Vstávat a plánovat – hurá do Barcelony


Druhý den ráno jsme sešli na snídani a dumali jsme, co dneska podnikneme. Já nejsem ta klasická žena, co potřebuje být půl dovolené naplácnutá na dece na pláži a druhou půlku si stěžovat, že tam nejsem.

Já se potřebuji hýbat, cestovat a nacházet i když nyní už v trochu pomalejším tempu.
Od včerejšího večera jsem se neskutečně těšila na kafe. Dokonce se mi o něm i zdálo a tomu se moji milý říká závislost. Jelikož je ale voňavá a já čtu jen o jejích pozitivech, tak ji neomezuji.

První moje cesta tedy vedla ke kávovaru. Když jsem se podívala do šálků ostatních, tak jsem s velkou nelibostí v nich viděla hnědou břečku. „Prosím, ať ta břečka chutná jako dobrý kafe“, modlila jsem se celou frontu.

No a nechutnala, ani mlíčko jí nepomohlo, ani půl hrníčku mlíčka ji nepomohlo a když jsem si z toho udělala nakonec mléčný shake s lehkou příchutí kávy, než kávu s mlékem, tak jsem usoudila, že takhle to nepůjde. Musíme najít dobrou kavárnu, nebo cokoli kde mě udělají dobré kafe.

Na recepci jsme se vtipně zeptali na počasí a paní ukázala ven a řekla, že se můžeme podívat sami.
Hodně mě to pobavilo a musela jsem s jejich přístupem „Tady a teď“ maximálně souhlasit. Koho zajímá, že bude za hodinu pršet, když je teď nádherně, že jo.

A začalo plánování a rozčarovávání. Chtěli jsme se jet podívat na vinice, ale když jsme viděli Španělský provoz, tak jsme půjčení auta vzdali, protože jsme oba tušili, že by nás to stálo více, než by bylo zdrávo. A že výlety autem, necháme na další návštěvu.

Nakonec jsme se rozhodli jet do Barcelony. První den máme hodně sil, a tak bude hračka si ji projít. A tak jsme nasedli na vlak/metro a vyrazili.

Jako první jsme u výlezu z metra uviděli vítězný oblouk s kolonádou blízko Parcu de la Ciutadella.





A v kolonádě jsme spatřili něco neobvyklého – pro nás jako návštěvníky – a to papoušky. Prolítávali nám nad hlavou, „řvali“ a schovávali se do bezpečí palem, aby si následně mohli vyhlídnout vyjukaného cizince a snést se mu nad hlavou. Nejspíše měli rádi pozornost a tu jsme jim velmi rádi dali. Jen jsme si je nemohli prohlédnout úplně celé. Stačili se schovat

Ale jako upomínku na ně, jsem dostala přímo ze Španělska krásný přívěsek na náramek od Pandory a jak jinak je to tropický papoušek posázený kamínky.



Nijak velký plán jsme neměli, tak jsme si jen koupili mapu a rozhodli se jít tam, kam nás uličky zavedou ale jelikož miluju parky tak jsem de la Ciutadellu nemohla minout a víte co? Opravdu to stojí za to. Nachází se hned vedle nádraží Estació de França a je naprostou oázou klidu od ruchu velkoměsta. Je pro uvolnění a načerpání energie. Prostě skvostná zelená plocha s fontánami, stromy, zelení, keři … božské. Můžete klidně nakrmit kachny anebo si zaveslovat na loďkách a dát si dobrou klidnou svačinu uprostřed proudící zelené energie.

Na vlastní oči jsem poprvé v obklopení zahrad viděla cvičit Tai Chi. Bylo to fascinující a nemohla jsem od toho odtrhnout pohled, který mě uklidňoval a lákal se k nim přidat.

A víte, kdo navrhl tu obří, majestátní a překrásnou fontánu? Ne? No přece Gaudí – kdo jiný

Hned vedle byla Zoo, ale já osobně jsem neměla chuť si jít projít, a tak jsme se vydali dále.



A tím jsme vstoupili z klidu parků do městského ruchu a já se nestačila dívat kolem.

Na třídě Passeig de Gràcia jsem uviděla monumentální stavbu Casa Batlló. Byl to naprosto originální dům, který mi přišel, že je postaven z kostí a lebek – ale toť k mé představivosti. Navrhl ho Antoni Gaudí na zakázku Josepha Batlló někdy v roce 1904.



Je na měj krásná třpytivá mozaika a vyčnívající okna mě jen utvrdila, že jsem doopravdy ve Španělsku. Prostě to sem patřilo. Gaudí měl opravdu obrovskou fantazii, vždyť kdo by dal do domu falešné stropy, že.

Ale až tu budete, tak nezapomeňte na další dva domy, jež mu sousedí – Casa Amatller, Casa Mulleras Casa Lleó Morera. Sice jsou lehce zastíněné, ale krásou a originalitou jen překypují.

Dalším skvostem byl , jak jinak opět od Gaudího a jak jinak než v jeho stylu :). Najdeme ho na ulici Passeig de Gràcia.



Vnějšek domu tvoří různé vypoukliny, oblouky a hrboly. Je to jako z divného pohyblivého snu. Na střeše jsou dokonce obloukové komíny tvořené mozaikou.
Pro někoho romantika, pro někoho stylovka, pro někoho hororový sen…

Jo jsem srab.

Ale to nejhlavnější, co jsem se ve Španělsku chystala navštívit byla ohromná a skoro 135 let (první práce začali v roce 1882) nedokončená Katedrála La Sagrada Família (svatá rodina).

Je to symbol Barcelony a já jsem ji dostala jako přívěsek od Pandory k letenkám. Nemohla jsem ji opomenout, protože by pozbyl významu, ale hlavně jsem ji nemohla opomenout, neboť jsem tušila, jakou sílu bude mít pohled na ní.




A měl. Ač bylo všude kolem asi miliony lidí. Tak jsem na ní zůstala jen v úžasu hledět. A to má být, prosím, ještě větší. Viděla jsem digitální návrh, který najdete na youtube.



Gaudí zamýšlel ze Sagrady Familii vybudovat „poslední velkou svatyni křesťanství“, a proto je tato katedrála velmi bohatá na křesťanské symboly. Jeden z nejpromyšlenějších znaků je 18 věží, které reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Pannu Marii a ta nejvyšší Ježíše Krista.

Celkem hodně staveb mi přišlo ve Španělsku trochu děsivých, jakoby to vše bylo postavené z kostí a lebek. Brr. Gaudí měl asi velké noční můry anebo silný vnitřní problém.
Ale byla a stále je, tím nejmajestátnějším, co jsem kdy předtím viděla. Však to také měla být poslední velká svatyně Křesťanství.

Obří, vyzdobené a tajemné chrámy a kostely ve mně vzbuzují posvátný úžas a někdy i úděs. Na rukou mám husinu a skoro nedýchám. Ale je to krásné. Je to tak jiné, a tak moc protknuté tajemstvím a historií. V tu chvíli bych si sedla na chrámové schody a začala bádat, studovat a číst o majestátní katedrále vše, co bych našla. Propojila bych se s ní a ona by mi ještě dlouho pulzovala ve spáncích a proudila krví. Je to moje mála vášeň, kterou zvládnu přeměnit v obrovskou posedlost, kvůli které následně nespím. Ale tak to má být. Každého z nás fascinuje něco jiného a občas je škoda, že se tomu jen málo chceme dostat pod kůži a že si TO, nechceme dostat pod kůži.


Když jsem ji celou prošla dokola a spatřila 18 věží, bohatě zdobených různými ornamenty, oblouky a výběžky, tak jsem si sedla opodál, abych se minula s davem lidí a dívala se na majestátní katedrálu svaté rodiny a užívala si skutečnost, že jsem tady. Neuvěřitelné je, že se katedrála staví už 135 let a stále není dokončená. S neogotickou katedrálou je opět spojeno jméno Antoni Gaudí a samozřejmě si zde, jako na plno dalších turistických místech, můžete zakoupit nepřeberné množství památečních předmětů.

Myslete ale na to, že to nejkrásnější, co si můžete odvézt s sebou a co Vás bude doprovázet na všech cestách a nebude Vám to zabírat místo v batohu a přidávat kila na letištní váze, jsou zážitky a pocity. Na co je, když přijdete před Katedrálu, vyfotíte ji, koupíte pohled, možná jdete proletět vnitřek a pak už sledujete čas a spěcháte, abyste stihli další památku? Tohle je zbytečné mrhání energií míst, která čekají až jim otevřete srdce a začnete vnímat ty příběhy, které Vám budou vyprávět. Pěkně v klidu a úžasu. Oni jsou skoro nesmrtelní, pokud je lidská ruka nepřivede do záhuby a mohou náš život naplnit sny a příběhy. Co jim na oplátku můžeme dát my? Trochu klidu, ticha, soustředění a pozornosti.



A jako poslední bohužel následovalo zklamání z ikonické věže Torre Agbar, která se vyjímá na většině pohlednic, a i přes své mládí se stala jednou z ikon Barcelony. Torre Agbar je 144 metrů vysoký mrakodrap ve tvaru kulky z betonu a skla, který najdete ve čtvrti Poblenou na ulici Avinguda Diagonal, nedaleko náměstí Pl. Glòries.



Navrhl ji architekt Jean Nouvel.

Viděla jsem ji pouze ve dne a přišla mi jako nevzhledná a špinavá věž. Ovšem slyšela jsem od známých, že v noci nabývá úplně jiných kouzel, a to díky světelným show které můžete vidět v těchto časech od 20 do 23 hodin (v zimě), resp. od 21 do 24 hodin (v létě).

Po tuto dobu totiž její povrch osvětluje na 4500 nezávislých a přes počítač ovládaných světel. Ty jsou ukryty pod fasádou mrakodrapu a během okamžiku jsou schopny na jeho povrchu vytvářet dech-beroucí a nevídané obrazce. Bohužel jsem si Torre Agbar neměla možnost ve tmě prohlédnout, a tak nemohu soudit.

Ovšem den v Barceloně se vyvedl natolik, že jsme se sem ještě jednou vrátili. A nelitujeme jediného kroku, který jsme zde učinily.

S láskou

Angela Fiery

Oblíbené příspěvky