Malgrat de Mar večerní úleva


Po ubytování a vydechnutí jsem sice byla zralá na to jít spát, ale přítel nedal a šli jsme se podívat na tu třpytivou potemňující placku blíže. Slunce již sláblo a kolem nás nikde nikdo nebyl. Jediné prázdné pláže jsem zažila, kdysi na Robinsonádě, kdy jsme měli soukromý vstup na pláž určenou pouze nám, ale na veřejných místech jsem tohle viděla poprvé.


Po rozehřáté pískové pláži – mimochodem moje poprvé, vždycky jsem preferovala pláže oblázkové – jsem postupovala s úctou a velmi pomalu. Poprvé za dlouhou dobu mi přišlo, že nic nemusím, a to celých deset dní.

Nemusím spěchat do vyděračské práce, nemusím zvedat telefony s věčně naštvanými hlasy neznámých lidí, nemusím se nuceně usmívat, nemusím se dohadovat s tím nejnegativnějším člověkem, kterého jsem kdy potkala, nemusím vařit, nemusím uklízet, prostě nemusím.

Klekla jsem si do písku převlečená do bílo-modrých lehoučkých šatů a dívala se na tu neutuchající energii, ustupující a vracející se, olizující břeh a omývající písek. Stále znovu a znovu. Naslouchala jsem písni dálek a tiše seděla. Nebyla jsem schopná mluvit. V mé hlavě se začínal dělat nový prostor, ale mé tělo bylo stále ještě ztuhlé a neschopné se pořádně uvolnit. Vítr mi cuchal přesušené vlasy a přítel z moře mě lákal k němu.



Popravdě se mi do moře ale vůbec nechtělo, přítel totiž nevypadal, že by bylo nejteplejší, ale co, jsem na dovolené a do osušek se můžu zachumlat vždycky. Bosky jsem po písku přicházela blíže a vlny se mi sápaly po lýtkách a skutečně měly do teplých vod daleko. Nadechla jsem se a ponořila. Jakmile jsem se ocitla pod hladinou tak mě voda nabíjela neuvěřitelnou energií. A zase jsem nic nemusela, nesla mě dál a moje tělo se v ní vznášelo. To byla taková úleva.  Po chvilce jsem se vydala dál a zjistila jsem, že v plavání jsem opravdu začátečník, ostudný, já vím, ale neplavala sem tak šest let. Brzy jsem se do toho dostala a pochopila velice rychle proč mi po operaci doporučovali cvičení ve vodě a plavaní jako takové.

O kousíček dále byla voda teplejší a já jsem se jen tak nechala kolíbat na vlnách a dívala se, jak zachází slunce na horizontu. V tu chvíli mě přišlo, že se kolem mě rozprostřela černá skvrna všech starostí, negací, hádek a nechtěných skutků. Všecko se ode mě odpojilo a já se konečně uvolnila. Ta úleva byla až hmatatelná a já každý den děkovala moři, že si kousek té nechtěné zloby, smutků a negací vzalo a rozpustilo.

Právě teď v tuto chvíli mi začala dovolená, kterou jsem si naplno dovolila prožít podle sebe, podle nás dvou.

S láskou

Angela Fiery

Oblíbené příspěvky