Svět knihy Praha, aneb ráj existoval


Tak mi sluneční žár vystřídaly kapky deště s blesky, a právě teď je ten správný čas se s Vámi podělit o kouzelné sobotě, která byla tentokrát hlavně o mě a pro mě.

Dívám se ven na terasu a po zeleni, která je nyní smáčena ohromný dešťovými balónky plnými vody z mraků a přemýšlím nad tím, jak se počasí podobno ženám. Tak proměnlivé. Před hodinou jsem se ještě slunila na terase a nabírala energii s vitaminem D pro další pracovní týden a teď? Teď si můj organismus hospodaří s obědem, kávou a tím Vitaminem a přerozděluje to vše potřebným buňkám…





Včerejší den byl, co se počasí týče hodně podobný. Ráno nás zasáhlo teplo a snídaně se tedy odehrála venku. Dopoledne jsem se nastavovala při chůzi sluníčku a lebedila si, jak je krásně teplo. A že ze mě lilo, jako z maratonce? To mi bylo celkem putna – konečně k nám přišlo léto – anebo velmi teplé jaro, jak chcete.

Měla jsem to štěstí a do rukou se mi dostaly dvě čestné vstupenky na Svět knihy v Praze v Holešovicích. Těšila jsem se jak malá a záměrně si předem nekupovala žádné knihy, co kdybych je tady našla výhodněji, a navíc jsem byla přesvědčená, že z veletrhu s prázdnýma rukama určitě neodejdu.



Výstavište Holešovice je zážitkem samo o sobě. Tak nádherná budova nás vítala s ještě krásnějším programem a před ní mě omámila vůně kávy z mé oblíbené kavárny HY Coffe Point – jako velká ostuda prohlašuji, že jsem u nich naposledy měla kávu cca před necelým rokem. No jo letí to a bylo tolik akcí, nových kaváren a věcí na práci, že mi kavárna ujížděla před nosem dál. Ale dneska jsem je opět navštívila a k mému velkému potěšení, byla přesně taková, jakou si ji pamatuji i s dokonalou a vtipnou obsluhou.

Navíc byly ve správný čas na správném místě, protože ke knize neodmyslitelně patří káva anebo jste-li nemocní, čaj.

Posilněna skořicovou sušenkou a dokonalou chutí a vůní kávy jsem se s přítelem vydala vstříc novým i starým známým knihám. A že jich tam bylo stejně jako jejich nakladatelů a vydavatelů. Nevěděla jsem kam s očima a lítala jsem od jednoho k druhému. Nakonec jsem se zasekla v Knižním klubu a u Dobrovského. Tady asi nejvíce. Ale ty fronty a těch lidí. Nejsem moc ten typ, co se bude prodírat davy a prát se o levnější výtisk, popravdě si za tu knihu raději připlatím. Když jsem se ale přeci jen prodrala s dvěma knihami a zkoumavě jsem se rozhlížela po konci fronty, udělalo se mi mdlo. Fronta se táhla jako had přes obvod CELÉHO obchod skoro až ke vchodu. „Tak tohle nedám“ proletělo mi hlavou, bylo tam na napadnutí a já začínala cítit dehydrataci a motání. Nebylo čím se osvěžit a lidí snad čím dál více přibývalo, stejně tak i fronta. Knihy jsem odložila a šla odtáhnout přítele někam jinam. Ten se velmi podivoval, proč jsem si knihy nekoupila a když jsem mu vysvětlila, že by to bylo to poslední, co bych tady spáchala se mi galantně nabídl, že on – jakožto nečtivec – mi tu frontu rád vystojí, protože se stejně nudí a aspoň to jeho postávání dostane směr a smysluplnější cíl.

Byla jsem mu vděčná a šla se projít dál s doufáním, že jinde bude klimatizace – nebyla.

V klidu jsem se snažila procházet stánky a soustředila jsem se na to, abych neomdlela. Ovívala jsem se čím to šlo a snažila se vnímat všechny knihy ve snaze najít opět něco unikátního, co mě dostane do jiného světa a na co jen tak nezapomenu. Popravdě mi to trochu nešlo, ale i tak byla moje mysl spokojená s tím co vidí.

Těšilo mě, že je stále plno lidí, a to jak starých, tak mladých, kteří čtou a o knihy se zajímají. Je pravda, že v Praze více než v jiných městech si všímám čtenářů v metru, autobusech, tramvajích, kavárnách, parcích… a že je jich dost. Ráda se dívám, co čtou a jaký u toho mají výraz. Je mi milejší vidět člověka s knihou než s telefonem… A bohužel mi přijde, že ty telefony nám do obličejů svítí častěji, což je škoda.

Pomohla jsem klučinovi od Dobrovského vyplnit dotazník a dostala za to hrst bonbonů, záložku a také šeky na 20% slevu která trvá do konce května. Super, to se mi bude hodit a klučinovi jsem snad také trochu pomohla.

A pak jsem viděla stánek, se kterým jsem vůbec nepočítala, že tu bude…

Obhajoba pastelky Marie Brožové.


Já je zbožňuji a rozhodla jsem se o nich napsat samostatný článek na který se můžete již brzy těšit.
Obdivuji, jak může paní Marie nakreslit takové nádherné obrazy „obyčejnými“ pastelkami. Jsou krásné a vy ani netušíte, jak moc bych si přála mít alespoň jeden doma.

Jsou jak procházka svěží zahradou, jak dětský zvonivý smích, jak návrat do sadů, když jsem se vracela ze školy… Jsou tak krásné, hravé, mystické a já bych se na ně mohla dívat celý den, a zvláště bych mohla pozorovat paní Marii, při jejich tvorbě. Zkrátka smekám.

Opravdu to za to stálo a když jsme se konečně dostali ven, tak se nám oběma ulevilo. Vzduch, který se hýbal. Čerstvý vzduch! Byli jsme lehce znaveni a přišlo mi jako bychom vylezli ze sauny…
Ovšem obtěžkány knihami, časopisy, reklamními letáky, které mě zaujali a omalovánkami jsme se vydali do Vegg Go na oběd a tím moje putování po knihách vlastně končí. Kdybyste chtěli něco vědět, tak mi určitě napište, ráda odpovím  bylo tam toho kolik, že to nejde pořádně popsat, to musíte vidět.

Ale kdyby Vás to přeci jen zajímalo, tak dále následoval kurz Sebelíčení – přítel by si za to opravdu zasloužil metál, protože na mě půl dne čekal beze slova výtky

A také jsme se kolem páté vydali na CMKarting – na kterém jsem se vážně předvedla jako ženská, která neumí jezdit. Chvíli ve mně byla dušička malá a po rozdýchání jsem se přesunula opět na židli a vyčkala, až si všichni odjezdí svých pár závodních minut. Popravdě jsem se klepala ještě před usnutím, ale žiju, a to je hlavní. Zkušenost k nezaplacení.



Tak se mějte krásně a užívejte zbytek neděle


S láskou k slunným dnům


Angela Fiery


Oblíbené příspěvky