Zima je krásná – aneb procházka maroda




Přes veškerou snahu poctivě marodit jsem prostě nemohla být doma v posteli s čajem a dívat se na tu křišťálové bílou nádheru z postele. Jakmile je venku sluníčko, tak mi prostě marodit nejde a to se opravdu snažím. Veškerá bolest zad, svalů a kloubů jde nyní stranou i ta zatracená bolest hlavy která se mě již čtvrtý den drží, je pro, abych si na chvilku vyšla ven.
Oblékání mi trvalo asi dvakrát déle než obvykle.


Zaprvé proto, že jsem se na sebe snažila navléct všechno oblečení, které se vejde i pod bundu a za druhé proto, že dát ruce nad hlavu a něco si obléknout je tak bolestivé, jako bych den předem dřela jako mezek šest hodin v posilovně a pak si šla ještě zaběhat. O kalhotách mluvit nebudu, ohýbání doprovázely i pády díky motající se hlavě.

Možná jsem právě pochopila, proč nemocní nechodí ven, ono totiž když se obléknete tak už nemůžete a jdete padnout zpět do postele. Sluníčko ne-sluníčko. Asi budu divná, ale miluji dny, kdy jsem nemocná a mohu být doma. Udělám tak nejvíce své vlastní práce aniž bych musela spěchat a honit se po všech čertech sprinterskou rychlostí.

Vyšla jsem ven a vypadala jsem jako sněhulák. Na sobě tolik vrstev kolik jen šlo, zachumlaná v šále a čepici s rukavicemi a horskými botami.

Otevřela jsem vchodové dveře a nadechla se. Páni! Zimní čistota vzduchu mě krásně proběhla tělem a sluníčko ozařující sníh se mi krásně odrazilo ve tváři. Je nádherně!

Tolik bych právě teď chtěla být na horách s čistou hlavou a klidným srdcem. Tolik chci být svobodná od všech prací, které mě ničí a díky nimž jsem vlastně nemocná.

Jdu pomalu a vychutnávám si každý krok, který je můj organismus schopen provést. Jsem venku, kolem mě je klid maloměsta a plno sněhu. V plicích mám čistý vzduch zimy smíšený se sluníčkem a cítím se báječně. Starosti zamrzávají a já si tak v hlavě uvědomuji, pro co vlastně miluji zimu:
  • Proto že můžu nosit chlupatý věci, který jsou roztomilý a heboučký
  • Můžu se procházet a stavět sněhuláky a koulovat se
  • Můžu cítit ten křišťálový vzduch ve svých plicích
  • Zima nás má trochu uspat a pomoci nám dojít do meditační fáze ze které se probudíme na jaře plni nových sil a vizí, takže mohu v klidu odpočívat
  • Mohu se těšit na teplo domácího krbu
  • Mohu se zachumlat do deky s teplými, šílenými ponožkami, čajem nebo kávou a dobrým časopisem nebo novou knihou
  • Mohu se koukat na zasněženou krajinu v tričku a kalhotkách s kafem v ruce v teplé místnosti s ohromnými okny – to není sen, opravdu mohu …
  • Mohu si vzít ten skvělý zimní kabát s chlupatým límcem, šaty a vysoké kozačky a vyjít si do kavárny v našem krásném hlavním městě
  • Mohu si dát v Praze u Staroměstského náměstí horkou čokoládu a nemuset se strachovat, že mi to nebude v plavkách slušet protože léto je ještě daleko a navíc můj organismus potřebuje mnoho energie na zahřátí
  • Mohu si nosit krásně malované kelímky s kávou a kochat se zasněženým výhledem na Vyšehradě
  • Mohu přijít domů do tepla s červenými tvářemi od zimy a užit si krásné rozmrzání a rozlévání hřejivého tepla po těle
  • Mohu jet na hory a nasávat čistotu sněhu v těch kouzelných oblastech
  • Mohu bobovat a bláznit jako malá holka
Mohu toho mraky a nevím proč, ale zimu mám najednou raději a už ji nevnímám jako nevítanou starou – ale slušně zachovalou – dámu, která mi jen leze pod oblečení a kontroluje jak málo jsem se zase oblékla….

Vlastně mi ani nevadí, že zima je právě to období kdy jsem nemocná.

Po procházce mě bolí všecko ale můj duch je posilněn a načerpán novou energií a elánem do nových cílů a plnění mých snů v tomto roce.

Jak vypadá moje fyzická stránka? No to čtvrté patro jsem málem nevylezla ale i tak to stálo za to.

S láskou

Angela Fiery

Oblíbené příspěvky